str. 99
ských, v Beskydách a ve Vysokých Tatrách (zde se obřad soustřeďuje zvláště u Horalů beskydských a podhalanských). Dále na východ nachází se ten obřad u Lemků, v Haliči a konečně na jižním svahu Karpat u Slováků východoslovenských nářečí a u Rusínů. Je zajímavo, že na vých. Slovensku se obřad a jeho jméno neobjevuje na jih od Prešova (totiž autor to sám konstatoval jenom ve dvou vesnicích). Co se týče dokladů o existenci tohoto obřadu u Velko-rusů nebo aspoň u všech Malorusů, na to prof. P'. B. přináší krátký rozbor této rodiny slov a mínění D. K. Zelenina, že tento obřad neexistuje u Velkorusů a existuje u Malorusů jen částečně: toto slovo se dostalo na ruské území náboženskými knihami srbské redakce, takže hranice obřadu se ve skutečnosti zastavují na jih od Dněpru, zasahujíce jenom nejjihozápadnější část ukrajinských nářečí.
V následující části svého pojednání autor se snaží vystihnouti dnešní posice obřadu v psychologii lidu polského, slovenského, ukrajinského a maďarského, který jej zná a koná, a to pozorováním na osobě nebo osobách, které jej konají nebo se ho zúčastňují, a zjištěním dnešního pojetí a odůvodnění obřadu u těchto osob. Je pozoru-hodno, že lid se nejčastěji vyhýbá tomu, aby přiznal v sobě duševní nutnost jistého obřadu (někteří říkají, že to dělají dokonce pro zábavu) , i když si ji má uvědomiti na otázku badatelovu, a je pozoruhodná pieta, se kterou ve skutečnosti obřad koná. Takovéto výklady jsou nesporně velmi zajímavé pro psychologii primitiva. Ostatně všechna objektivní odůvodnění obřadu jsou na podkladě magických zákonů shody (law of similarity) a kontaktu (law of contact). Nemůžeme se pouštět do podrobností; zaznamenáváme však, že současné odůvodnění různých detailů tohoto obřadu u lidu slovenského, maďarského, polského a ukrajinského se docela dobře kryjí a: „это показывает нам, что в настоящее время не только форма географи-ческого замкнутого цикла обрядов совпадает собою y этых народов, ночто y них совпадает и осозняние этих обрядов" (str. 259).
Nejzajímavější a nejdůležitější pro nás je poslední kapitola tohoto pojednání — o historickém vývoji obřadu polazníka a o jeho genetických vztazích u Jihoslovanů, u Slovanů západních a východních a u Maďarů. Polazník jest celý komplex obřadů, který obsahuje elementy, jež se všude nenacházejí, ale také podstatne rysy, jež jsou stejné všude, kde je znám. Co se týká jména, u Maďarů śe nazývá palázulás, polázolos, polázolni, u Jihoslovanů полаженик, полажа]ник, p o 1 a z n i k, polaziti, u Poláků podłaźnik, u Slováků polaznik, polažnik, polazy, polaziti a u Ukrajinců полазник.
To, co dává tomuto obřadu obraz obřadového celku, jest za prvé, že cizí osoba, nejčastěji a nejraději dítě (a dokonce polazníkem může býti také mladé domácí zvíře), která ve svátečním dni (těchto dnů může býti v roce několik — mezi 26. říjnem a velikonocemi, zvláště na vánoce a na Nový rok; viz u autora pozn. 3 na str. 264 a násl.) přijde do domu první na návštěvu, je považována za znamení budoucna, t. j. přináší zde štěstí nebo neštěstí. Druhý charakteristický rys tohoto obřadu jest, že polazník je pohoštěn a obdaro-