str. 101
a bude zanášeti vejce; proto ji hospodyně raději zabije na polévku." (Fr. Bartoš, Moravský lid, v Telči, 1892, str. 12.)
Jsou zde také odchylky od všeobecného obrazu polazníka: za prvé, že není tu obřad zachován pod tímž jménem3),4); za aruhé, že polazníkem zde je žena-dívka, kdežto všude je to muž, a za třetí, že není to již první návštěva (což mohlo býti způsobeno silnějším vlivem církve). S obřadem polazníka má však společné tento obřad právě to nejcharakterističtější: ščastikování, docela odlišné od blahopřání kolędniku vánočních, přinášení snopku ovsa (jako u Maďarů a Poláků slámy) a krmení tím drůbeže, zvláště kuřat. Je to zřejmě pozůstatek obřadu polazníka na Valašsku. Tím by se zakrylo celé teritorium, kde se předpokládá, že zasáhla kolonisace tak'zvaných pastýřů valašských, o kterých nejednou bylo vyjadřováno mínění, že byli rumunského původu. Této hypothese by zde překážela okolnost, že jméno tohoto obřadu a sám obřad zvláště se u Rumunů nenachází — jenom na jihu, v Banátě, kde nemůže býti nežli převzat od Srbů, poněvadž v jiných místech není, a není také na Podkarpatské Rusi, u Huculů, kteří ostatně mají spoustu národopisných rysů od Rumunů. Zde v Praze se nemohu informovat, zdali tento obřad neexistuje aspoň u megienských, makedonských" nebo istrljských Rumunu, ačkoliv — v případě že ano — by nám to nemohlo dát jistotu, že by tam byl původní.
Však prof. P. B. se nevyjadřuje výslovně pro rumunskou hypo-thesu, když říká, že obřad jest „balkánského původu", přenesen na sever „balkánskými pastýři". Skutečně, rumunskou hypothesu nelze tady ničím dokázat, když necháme stranou hypothesu panónskych nebo sirmijských Rumunů, o níž pojednáme jinde.5) NaopaK, prof. P. B. končí svoje pojednání sériemi úvah, z kterých vyplývá, že tento obřad je původu čistě slovanského, a v tom svém mínění není dokonce sám. I Piotr Caraman, rumunský učenec, v svě zajímavé studii: Obrzęd kolędowania u Słowian i u Rumunów, nakl. Polskie j Akademiji umiejętności, w Krakowie, 1933, str. 630, na str. 392 až 405, kde pojednáva o polazníku, je toho názoru, že tento obřad je původu praslovanského. Ano, ale Caraman pojednáva o polazníkovi
3) Na Valašsku (na val. Kłobucku, ve Vizovicích, na Liptále, v Rusavě, na Val. Meziříčsku, na Vsetínsku a v Rožnově) ani obřad polazníka, ani jeho jméno nejsou známé. Ani na ščastikování se již nikdo nepamatuje jako na zvláštní obřad.
4) Ze sbírky Beneše M. Kuldy: Moravské národní pohádky a pověsti z okolí rožnovského, v Praze 1875, dovídáme se toto: „V mnohých zemích býval za starodávna takový obyěej, že ten z domácích, který venku spával, ráno na den Božího narození, přijda do jizby, dal pozdravení: „Pochválen buď Pán ..." Potom začal namáčeti četinku (ratolest, větvičku) jedlovou ve vodě (svěcené) a kropiti po jizbě i po domácích. Když pak v jizbě vykropil, šel do chléva a opakoval tatáž slova a kropil i ve chlévě. Když všecko vykropil, přišel zase do jizby a začal šťastikovat (štěstí přát) řka... (jako výše u Bartoše). Pak četinku „zastrčil pod poval. Obyčej tento za našich časů již jen pořídku se zachovává" (str. 288 a 289). „Na den Božího narození soused k sousedovi nechodí, než každý ten den v domácnosti ztráví a nábožné písně prozpěvuje." (Str. 299.)
5) Nicolae Dräganu: Románu in veacurile IX—XIV pe baza toponimiei §i
onomasticei. Academia romana, studii §i cercetäri XXI. Bucure§tl 1933, str. 682.
|
|