všeobecně a předpokládá, že se obřad nacházel u všech Slovanů, což z monografie prof. P. B. vůbec nevyplývá, nýbrž naopak obřad se jeví teritoriálně omezen a o jeho pochodu od jihu na sever nemáme důvodů pochybovati. Caraman tvrdí dále (str. 403), že „w przeszłości bezwątpienia był (obrzęd) wsjpółny w całej Słowiańszczyźnie", což zase z této monografie nevyplývá.

Ostatně, jméno obřadu a různé části jeho komplexu se dají prý docela dobře vysvětlit jako slovanské. S druhé strany však, jak sám prof. P. B. ukazuje, části obřadu se kryjí — a to, řekl bych, v nej-hlavnějších rysech — s jistými rysy vánočních zvyků a obřadů, obvyklých zvláště u Rumunů a u Bulharů.8)

Naopak, je to jenom lichý předpoklad, neboť z forem a významu, v kterých se toto slovo nachází v ruštině,7) a i z odborného rozboru Zeleninová je přesvědčující názor, že v starých ruských textech tento výraz jest jenom vlivem spisů nábožensko-literárních redakcí juhoslovanských.

Právě z rozboru Caramanovy knihy odvozujeme, že autor net>yl důsledný, když přijal názor, že polazník je obřadem původu praslovanského, když sám předtím tvrdil (str. 397): „Obrzęd połażenika mający za podstawę znaczenie omenu pierwszego gościa lub pierwszego spotkania w dniu noworocznym istnieje dzisiaj u najroz-majtszych ludów i jak się zdaje, spotykał się także u Rzymian. Trudno więc uważać go za wyłucznie słowiański". Není to jenom „trudno", je nemožno, poněvadž kromě významu omen, jenž pochází jistě z římských pověr, jsou tu také ta přímá přání, o nichž autor tvrdil předtím, že jsou římským podkladem obřadu koledování, rozvinutého zvlášť na Balkáně. Doznejme hned, že i kontaminace s obřadem badnjaka by pro to argumentovala. Podívejme se na přání srbská: „kolik jisker, tolik volů, koz, ovcí atd.", jež se skoro doslova opakují u Bulharů (viz níže) a jež jako by přímo reprodukovala přání zachovaná u Ducange, z XII. století na západě.8) Proto obřad polazníka jest jistě balkánského původu, ale nikoliv praslovanského, nýbrž vznikl u Slovanů z prvků, jež patřily k jiným obřadním komplexům u obyvatelstva předšlovanského, thráckého (nikoliv řeckého, jelikož u Řeků není). Tomu by svědčilo také teritoriální rozšíření tohoto obřadu u Bulharů, kde je omezen na západní Bulharsko, a potom jest jenom v severním Bulharsku. Máme-li při tom na zřeteli ještě to, že to jsou oblasti, kde thrácké obyvatelstvo podlehlo úplné romanisaci,9) potvrdíme ještě jednou hypothesu římsko-balkánského původu tohoto obřadu.