Uniforma jednotek Grenzinfanterie vycházela z typického chorvatského civilního oděvu. Barevnost se lišila pluk od pluku. Při rekonstrukci uniforem a výstrojních součástí se snažíme vycházet ze sofistikovaných zdrojů tak, aby jich co nejvíce bylo ve shodě, což je poměrně náročný úkol, jelikož těmto, z vídeňského pohledu druhořadým, jednotkám nebyla v předpisech a zápisech věnována velká pozornost. Mezi zdroje patří zejména Ch. Duffy - Army of Maria Theresia, přetisk Bautzenského rukopisu z roku 1762 - Die Österreichische Im Siebenjährigen Krieg, Albertina, Ottenfeld, dále L. a F. Funckenovi a v neposlední řadě série knih nakladatelství Osprey, které se, v případě námi hledaných zdrojů a informací pro Grenzinfanterii, mimořádně osvěčilo kvalitou a hodnotou informací, což u tohoto nakladatelství pravidlem nebývá.

Vojáci pluků Karlovačského generalátu uniformy fasovali (Varaždínským plukům byla uniforma srážena z žoldu), na vojákovi bylo pouze aby si opatřil šavli, gürtel (husarský pás) a bündel (tornu).
Životnost uniformy se dle předpisu předpokládala na šest let, což fakticky vysvětluje rozdílnost odstínů..

barevnost uniforem jednotlivých regimentů podle V. Vukšiče

 

 

UNIFORMA

hraničář 63. GIR z roku 1756 podle Ottenfelda

Stejnokroj vojáka 63. pluku hraniční pěchoty se skládal s jednoduché bílé košile se stojáčkem, kolem krku stažené plátěným, cca 40 mm širokým kolárkem červené (u déle sloužících vojáků černé) barvy.

košile

kolárek déle sloužících vojáků

Přes košili nosil voják vestu (tento typ se nazývá Gunjak) červené barvy se žlutým šňůrováním (zde se zdroje shodují - Ottenfeld, Albertina, Funcken, Osprey). Způsobů šňůrování je k dispozici několik, od horizontálního, podobně jako na dolmanu, přes křížení různé složitosti, u našeho 63. GIR je však nejčastěji uváděn styl "diamantu", který je velmi dobře patrný z obrázku na vevém kraji stránky. Pravý dolní cíp vesty přesahuje na levou stanu, podobně jako u dolmanu husarů, vesta je žlutě lemovaná. Knoflíky jsou ze žlutého kovu.

alternativní "křížený" způsob šňůrování vesty

Pod dolmanem, sepnutý na vestě, byl husarský pás (Gürtel) ze čtyž až pěti pramenů, při popisu barevnosti se zdroje opět neshodují (modrá se žlutým vázáním - Osprey, Funcken, Ottenfeld, světle modrá se žlutočerným šňůrováním - Albertina, bílá se žlutým šňůrováním - Vukšič)

Gürtel pro 63. GIR

Dolman byl podle všech pramenů modrý se žlutým, zdvojeným horizontálním šňůrováním, zdroje se mírně rozchází v odstínu (světlemodrá vs. tmavomodrá, jiné zdroje rovnou uvádějí všechny varianty od bledě modré, přes středně modrou až po královskou modř jako možné.). Byl rovného střihu a dlouhý tak, aby řádně vypasovaný byl o jeden palec (2,5 cm delší než vesta). Knoflíky opět ze žlutého kovu ve třech řadách. Způsob šňůrování se vyskytuje v zásadě jeden. Na rukávech byla červená, žlutě lemovaná manžeta. Dolman byl po celém obvodě také žlutě lemovaný.

hraničář 63. GIR podle Osprey

Kalhoty se nosily modré se žlutým zdobením, zde jsou zdroje jednotné až na odstín (podobně jako u dolmanu). Sahaly po kotníky, byly úzkého střihu, podobně jako kalhoty které jsou k vidění u uherské pěchoty. Zdobení je k dispozici více druhů - od prostého olemování podacího mostu až po zakončení do trojlístku stejně jako na uherských a husarských kalhotách.

Jako pokrývku hlavy uvádí všechny zdroje černou čáku (klobuk), u 63. GIR s červeným "deklem" (deckel) a korunou s doppeladlerem ze žlutého kovu. Materiálem byla od roku 1754 plsť, do této doby černá ovčí kožešina. Pro lepší odolnost proti dešti si však vojáci často ponechávali starší kožešinový typ. Červený dekl (dříve v roce 1754, ještě převislý vak, podobně jako u husarů, tento však rokem 1762 definitivně mizí) a doppeladler byl výsadou Szluinského pluku, jiné karlovačské regimenty neměly barevný dekl a namísto doppeladlera měly např. malý žlutý buton (60. GIR Likkaner), světlemodrý buton s červeným středem (61. GIR Otochaner), nebo nic jako 62. Ogulinský pluk. poddůstojníkměl vršek čáky po obvodu zdoben cca 1,3 cm širokým zlatým pruhem a jako další symbol hodnosti nosil cca 120 cm dlohou lískovou hůl (hazelstock). Na čáce vojáci často nosili větvičku dubových lístků což byla tradice z minulého století, kde tato složila k rozeznání bojujících stran.

plstěná čáka, pro 63. GIR s korunou a doppeladlerem ze žlutého kovu, červený "deckel"

Na nohou nosili vojáci tradiční chorvatské opánky. Do opánek voják obouval vyšší bílé vlněné ponožky, často červeně zdobené a lemované.

dochované původní opánky

Thümmler v knize "Die Österreichische Im Siebenjährigen Krieg" však uvádí i šněrovací kotníkové boty uherské pěchoty (čižmy), což se zdá být logickou variantou v chladnějších obdobích a všude tam, kde lehké kožené či plátěné opánky neposkytovaly dostatečný komfort. Jiné zdroje u některých hrtaničářských pluků uvádí čižmy (a lokální variace na ně) jako standardní obuv. Důstojníci nosili standardní husarské holínky s obloukem na přední straně pod kolenem, velmi často žluité barvy.

bota uherské pěchoty (Ottenfeld)

Typickým a nezaměnitelným rysem jednotek Grenzinfanterie a pandurů byl rudý plášť s kapucí. Plášť byl vlněný, u 63. GIR se žlutým lemováním. Z některých vyobrazení je patrné podélné rozepínání kápě na 4 knoflíky, jinde je kapuce vcelku. Pokud voják neměl plášť na sobě, nosil ho buďto srolovaný. přehozený přes rameno se staženými konci k sobě, nebo na zádech na popruhu šikmo přes prsa (na opačné straně než patrontaška, popřípadě byl plášť připevněk řemínky pod tornou.

63. GIR podle Funckenů s velmi dobře patrným lemováním pláště

 

 

VÝSTROJ


výstroj poddůstojníka rakouské pěchoty s velmi dobře patrnou patrontaškou, mušketou vz. 1754, tornou z teletiny a polní lahví, což jsou artefakty standardně používané i u Grenzinfanterie (Ottenfeld)

Příslušníci Grenzinfanterie nosili standardní pěchotní patrontašku rakouské armády s výjimkou hraničních ostrostřelců (Grenzscharfschützen) kteří nosili ke svým dvouhlavňovým kulovým kozlicím (doppelstutz) brašnu dovolující pojmout 40 papírových patron pro hladkou a 70 pro vrtanou hlaveň. Pěchotní potrontaška obsahovala cca 36-40 papírových patron, z toho šest brokových pro použití na krátkou vzdálenost. Řemen patrontašky byl cca 8 - 9,5 cm široký, z bílé kůže, některé zdroje uvádí na přední straně ve spodní části přezku na úpravu délky řemenu. Přesnější popis patrontašek se objevuje až v předpisu z roku 1769. Výplň patrontašky tvořil dřevěný kvádr, s vývrty pro uložení jednotlivých patron, pravděpodobně po jedné straně s větší přihrádkou na náhradní křesací kameny a další materiál, který potřeboval mít voják po ruce. Ve spodní části patrontašky pod dřevěnou výplní nosil voják ještě pravděpodobně náhradní zámek a další potřeby.

standardní pěchotní patrontaška

 

VÝZBROJ


muškety vz. 1722, vz. 1745 (1744??), vz. 1754

Pluky grenzinfanterie byly vyzbrojeny rakouskými 157 cm dlouhými pěchotními mušketami vz. 1722 (ordinäre flinte) ráže 18,3 mm (také v modifikaci vz. 1744 s železným nabíjákem a zkracené na 150 cm - "ordinäre fusilierflinte") a později i modelem 1754 (ordinäre comissflinte, 150 cm dlouhým), opatřenými bílým koženým popruhem a bajonetem stejně, jako bylo zvykem u řadové pěchoty.

mušketa vzor 1722


mušketa vzor 1754

Další palnou zbraní, která rozhodně stojí za zmínku je dvouhlavňová kulová kozlice hraničních ostrostřelců (Grenzscharfschützen). Jednalo se o krátkou zbraň s horní vrtanou a dolní hladkou hlavní, kterou voják nosil v koženém futrálu, namísto bajonetu k ní fasoval krátkou, 253 cm (J. Lugs - Handfeuerwaffen) dlouhou píku (Hackellanze) opatřenou ve výšce ramene háčkem, do kterého zakládal zbraň při míření a píka mu tak sloužila jako opora, jinak nahrazovala dlouhou pušku s bodákem. Patrontaška k ní je popsána výše. Nabiják se k této zbrani nosil zvlášť.

hraniční ostrostřelec Szluinského regimentu, ovšem v uniformě z roku 1768, se svým doppelstutzem a kopím, z obrázku je dobře patrná zvláštní ostrostřelecká plátěná patrontaška

Jako poboční zbraň nosili hraničáři již od nejnižších hodností šavle nejrůznějších typů, směsici s mosaznými i železnými jílci, od granátnické šavle vz. 1705 po varianty pěchotních šavíi vz. 1748 s čepelemi 58 a 66 cm, Hajducké šavle vz. 1658, 1700 a 1738 a husarské šavle vz. 1741 a 1748 s čepelí 72-79 cm, dále a především však spoustu starých modelů převážně maďarských šavlí, nespadajících do žádného vzoru. Šavle byly nošeny v černých pochvách na řemíncích po vzoru husarů. Řemínky byly přichyceny ke koženému opasku pod Gürtelem.

staromódní typ maďarské šavle

Přestože muškety a někdy i šavle ve výzbroji hraničářů byly víceméně vzorové, zůstávaly za gürtelem nadále jatagany a řídce dokonce pistole lokálních typů, které vojáci vlastnili.

Přes rameno mohl voják nosit na úzkém řemenu jednoduchou tornu podobné konstrukce jako patrontaška, torna byla buďto z hladké kůže, tvrdého plátna ši z teletiny. Řemen byl jak hnědý, surový, i bílý. Někteřá vojáci nosili namísto torny prostý, plátěný nebo kožený vak. Torna z teletiny byla v roce 1769 přijata jako standardní předpisová výstrojní součástka.

Na úzkém řemenu přes rameno byla na levém boku pověšena polní lahev.